TMMTR 2012 – 100 mil úspěšně absolvovali 4 závodníci

Details

[Tento článek je rozšířenou a doplněnou verzí článku původně publikovaného na portálu bezvabeh(www.bezvabeh.cz)]

Letošní Transmoravský Masochistický terénní běh přilákal na start 8 odvážlivců z 9 původně přihlášených. Relativně chladné počasí vytvořilo pro absolvování tohoto nejtěžšího non stop závodu konaného na našem území poměrně dobré podmínky. Nakonec jej ale dokončili jen 4 borci v čele s Danem Orálkem, kterému se podařilo výhodu chladného počasí zúročit do nového traťového rekordu 15:35:56.

Na dalších místech doběhli Radek Dočkal (22:48:07), Jeno Horvath: (23:38:48), Pavlína Procházková (27:13:31). Ostatní svoje snažení ukončili dříve na některé z občerstvovacích stanic, všichni ale překonali alespoň poloviční trať, tedy 50 mil: výsledky.

Předchozí obavy o teplotu vzduchu v době startu byly zcela rozptýleny sdělením, že teplota je16,5 °C(nutno podotknout, že v několika posledních dnech došlo k prudkému ochlazení skoro o 20°C oproti předchozím tropickým dnům). To je přece ideální teplota pro ultramaraton. Dilema, v čem vystartovat, tak měli jednoznačně vyřešené v podstatě všichni. Většina si oblékla trenky a tričko, někteří si na začátek ještě navlékli tričko s dlouhými rukávy, ženy vystartovaly v dlouhých kalhotách a s bundami. Při takto dlouhém závodě je přece jen potřeba počítat se změnami počasí, na druhé straně zbytečně s sebou vláčet nadbytečný oděv také není praktické.

Ve 2:00 hodin ráno tedy vyrazila do tmy skupina šílených běžců (Poco Loco Run znamená poněkud šílený běh) za doprovodu doprovodných vozidel pořadatelů. Od počátku se všichni drželi pohromadě, což znamenalo, že ti pomalejší na počátku drželi tempo blízké 6 minutám na kilometr, což pro ně sice bylo tempo trvale neudržitelné, ale jinak dobře snesitelné, zatímco pro běžce na špici šlo o tempo mírně „zadržené“.

Po chvíli Dan Orálek odkládá tričko s dlouhými rukávy. Při úpravách svého dresu na chvíli věnoval menší pozornost povrchu, po kterém běžel, škobrtl o nerovnost a po neúspěšném pokusu tuto ztrátu rovnováhy vyrovnat upadl na zem s hlasitým výkřikem. Odneslo to koleno a kotník. Po chvilce však opět vstal a pomalu se rozcházel a rozbíhal, nejprve úplně vzadu startovního pole, pak ve skupince „pomalých“ běžců, zatímco před námi se odpoutala na vzdálenost asi100 metrů dvojice Jiří Bezrouk a Radek Dočkal a postupně náskok prodlužovala. Po asi 10 minutách však tempo mírně zvýšil, a tak netrvalo dlouho, a čelní dvojici dohnal a spolu se nám vzdalovali, až nám zcela zmizeli z dohledu.

První úsek k občerstvovací stanici v Lysicích měří 22,5km a dalo by se říct, že tento úsek je nejlehčím úsekem celého závodu, běží-li se směrem do Lysic, je to totiž většinou z kopce. Lze si asi přitom představit, jak těžkým bude tento úsek při cestě zpět. Ale nyní se běží v pohodě, za tmy tentokráte bez pomoci měsíce (ten se někde schovával v novu a k tomu ještě za mraky), ale za tmy protkané kužely světla z čelovek a baterek běžců a z reflektorů doprovodných vozidel, která nás provázely až do Lysic, kde se na východní obloze objevily první náznaky svítání. Snad nikdo z běžců v tomto úseku nepociťoval potřebu pít.

Do Lysic tedy vběhla nejprve vedoucí trojice (Orálek, Bezrouk, Dočkal), pak dvojice běžkyň Pavlína Procházková a Andrea Folprechtová v doprovodu maďarského Jena Horvatha, pak Štefan Krč, kterému děvčata trochu poutekla, a uzavíral Svatopluk Sedláček, poté, co se zdržel vykonáním potřeby v příkopě, v čase 2:20.

Po nějaké chvíli jsem dohnal Štefana Krče (Rozhovor na behej.com) v lesíku u Perné. Tento nejstarší účastník letošního TMMTR již má za sebou nejeden ultramaraton, v roce 2009 dal na 48hodinovce v Brně262,5 km, v témže roce se poprvé pokusil o absolvování TMMTR.

Ten lesík je opravdu kouzelný, ale přece jen zrádný. Přesto jsem se podivoval tomu, že před lety na TMMTR v tomto malém lesíku zabloudilo několik běžců, když jim značení nějak uniklo z dohledu. Světla přibývalo, čelovka se po chvíli již zdála být zbytečná. Chviličku běžíme spolu, ale pak mě Štefan posílá dopředu, takže se mu při výběhu na Oboru ztrácím z dohledu, abych při výběhu z Doubravice na Holešín a k Petrovicím dohnal Andreu Folprechtovou. Je to běžkyně, která na poli ultramaratónu sbírá zkušenosti a objevuje jeho tajuplný svět. Z ultramaratonců již absolvovala80 km, stovku, a TMMTR je pro ni novou výzvou. Spolu běžíme do Pustého žlebu, vybíháme (částečně v chůzi) na náhorní plošinu nad ním, v Ostrově u Macochy sbíháme k jeskyni Balcarka, když po chvíli mě Andrea posílá dopředu, potřebuje si dát do pořádku tuhnoucí stehno.

V Krasové se potkáváme s Pavlínou Procházkovou. Tato již zkušená ultramaratonkyně má za sebou řadu ultramaratonských závodů, mezi jinými také MUM v roce 2007, loni také velmi úspěšně stovku v Plzni. Vyznačuje se vyrovnaným tempem, odolností a houževnatostí, a to  jsou atributy, které při ultramaartonu mají velkou hodnotu.

Z Krasové běžíme spolu do Jedovnic i do Račic krásným, ale zrádným Rakoveckým údolím. Trasa je tentokrát vedena odlišně oproti předešlým ročníkům. Takže jsme zde ušetřeni bažin a neprostupných pralesních úseků. O to více je zde ale střídajících se stoupání a klesání, i když samozřejmě celkový trend je zde klesavý, protože sledujeme tok potoka Rakovec tekoucího z Jedovnic do Račic. V posledním úseku v prudkém stoupání mě Pavlína posílá dopředu, a tak dál směřuji sám, když se mi občas vepředu na obzoru mihne postava v bílém tričku – Jeno Horvath.

Tento pro nás zatím neznámý maďarský ultramaratonec se alespoň podle mého pozorování vyznačuje solidní rychlostí, kdy běh v dobrém tempu občas prostřídá několikaminutovou chůzí. Proto se mi občas přiblížil na sotva sto metrů, aby se posléze opět ztratil někde v dáli přede mnou.

Na otočce v Lulči potkávám jak Jena, tak Radka Dočkala, jak si zde dopřávají zaslouženou regeneraci. Po letmém občerstvení pokračuji dál, alespoň chvíli před nimi. Radek Dočkal mě však po chvíli přebíhá a přeje dobrou chuť, když jsem v chůzi dojídal rohlík. Radek Dočkal (Tabulky behej) již také není zrovna ultramaratonským nováčkem. Loni natočil na 24hodinovce přes 181 km (3. místo na SKY RUN loni v Bratislavě, Bezvabeh - Sky Run), o jeho rychlosti svědčí maratonský rekord 3:03 z Ostravy. Přesto jej nepouštím z dohledu a celé stoupání od Lulče až na kratičké jednominutové chodecké vložky běžím.

O obtížnosti tohoto závodu svědčí nejen jeho délka100 mil neboli 161 km, ale také místy náročný terén a celkové převýšení. Podle mých dřívějších odhadů získaných z generalizované internetové mapy to bylo přes 2400 m, ale podle Garminu Dana Orálka to dělá 3200 m! Patrně opravdu přibyla stoupání a klesání v Rakoveckém údolí, když se nyní trasa vede více po jeho úbočí než po údolnici poblíž potoka. Náročnost tohoto závodu je ještě umocněna poměrně přísnými pravidly závodu. Vzdálenosti mezi občerstvovacími stanicemi činí většinou 15,5 km (v jednom úseku je to 12 km, z Olešnice do Lysic ale zase 22,5 km). Mezi občerstvovacími stanicemi není povolen doprovod (výjimkou je běh za tmy v úseku mezi Lysicemi a Olešnicí) a není povoleno podání občerstvení jinou osobou mimo občerstvovací stanice. Znamená to dobře si rozvrhnout a promyslet stravování, tedy především zajištění tekutin po celou dobu závodu. Limit pro doběhnutí je 30 hodin. Je to málo, nebo zbytečně moc? Vezmeme-li úvahu, že se startuje ve 2:00 v noci, limit 30 hodin vyprší v 8:00 ráno. Představa, že se někdy mezi půlnocí a ránem plahočíte někde po lesích a tmavých cestách, je až děsivá.

První, kdo se rozhodl závod „zabalit“, byl Štefan Krč. O svém zápolení poznamenává: „Zabalil jsem to na obrátce v Lulči. Přitom se mi běželo dobře. Běžel jsem hodně pomalu, ale v pohodě. Bohužel na konci lesa asi 10 km před otočkou jsem si zvrtnul kotník, a pak už opakovaně na každém druhém kroku. Trochu jsem to sice na silnici rozběhal, ale bolelo to dost. Kdyby se běželo po silnici, tak bych to ještě možná zkusil, ale v terénu jsem to už neměl šanci doběhnout.“ A tak má tentokráte „jenom“ půlku – 80,5 km.

Dalším, kdo závod předčasně ukončil v Račicích na 96 km, byl Jiří Bezrouk (tedy přísně časově vzato to zabalil ještě dříve než Štefan Krč, ale až na další občerstvovací stanici). A dalším na řadě jsem byl já. Ale dlouho jsem to ještě nevěděl. Cesta z Lulče do Račic byla sice náročná (dlouhé táhlé stoupání), ale v podstatě v pohodě. Přestalo mě bolet to, co mě až do té doby občas bolelo. Snad to bylo i díky slunci, které občas vysvitlo a pomohlo trochu prohřát zkřehlá kolena a stehenní svaly. Z Račic jsem vyběhl vstříc Rakoveckému údolí. Radek zatím zůstal na občerstvovací stanici. Opět se zatáhlo, začalo mírně poprchávat. Běželo se dobře. Až po chvíli se mrholení měnilo v houstnoucí déšť, teplota klesala a k tomu se přidával vítr. Tuhnul jsem a zpomaloval díky krátícímu se kroku, kdy člověk musí pro každý krok překonávat odpor svých vlastních ztuhlých svalů. A tak jsem to v Jedovnicích na 111,5 km ukončil. Další osobou, která to ukončila v Jedovnicích na111,5 km, byla o něco později i Andrea Folprechtová.

Zato Pavlína, Jeno a Radek zarputile pokračovali za večera i v noční tmě až do úspěšného vběhnutí do cíle. Jejich nezdolné úsilí a houževnatost zaslouží plné uznání. Zejména Pavlína, která do cíle dorazila už opět za ranního světla a nejhorší úseky zvládala přes noc více než 27 hodin na nohách.

Letošním TMMTR tedy v ČR skončila dvojice ultramaratonských závodů zařazených pod hlavičku „Poco Loco Run“ s heslem „Run Free“ na památku běžce Caballa Blanca. Nutno zmínit, že pořadatelé zde odvedli velmi dobrou a tvrdou práci. Nejen velmi kvalitní a bezchybně značení trasy, nejen spolehlivé fungování občerstvovacích stanic dobře vybavených vším potřebným, nejen zázemím kuchařek v Olešnici, ale především dobrou náladou a úsměvem rozdávanými i navzdory nevyspání. Těšíme se na další ročník.